FILIPÍNY

Podivnější asijskou zemi jsme snad ještě neviděl. Jí se tu hamburgery, všechno se příšerně sladí a na postavách lidí hlavně ve městech to je setsakra vidět. Inu Filipíny si nesou dědictví dlouholeté spolupráce s USA a odráží se to mimo jiné i na stravovacích návycích.

Na druhou stranu je tu velmi bezpečno, lidi jsou opravdu laskaví, země je poměrně rozvinutá a západní zvyklosti dělají z této země adepta na bezpečnou „začátečnickou” zemi pro toho, kdo se poprvé chystá do Asie.

Palackého univerzita v Olomouci se stala centrem mezinárodního excelentního výzkumu s významným evropským grantem. Je mi ctí patřit do tohoto týmu.
Celý projekt se jmenuje Sinofon a usiluje o nepolitické(!) hodnocení vlivu Číny na svoje příhraničí. Pokud člověk vezme v úvahu, že mnoho Číňanů považuje vlastně celý svět tak, že jednoduše obklopuje jejich zemi, pak si snadno dovodíte, že spousta obyvatel nejlidnatější země světa považuje zbytek světa za svoje příhraničí.

Na Filipínách, které s touto zemí mají přímou hranici to platí dvojnásob. Jejich přítomnost poznáte z novin, kde se problematicky řeší vojenské překračování hranic formou obsazování severních rybářských ostrůvků, které jsou ve filipínských výsostných vodách, ale také třeba tak, že navštívíte pozoruhodný čínský hřbitov přímo v Manile. Místní hrobky jsou veliké jako celé domy a skutečně tam najdete kuchyně, koupelny i jídelny, kde nezřídka potkáte celou rodinu, jak tráví celý den a v blízkosti svých nebožtíků třeba zrovna obědvají.

Spolu s vědci Martinem Soukupem, Dušanem Lužným a Janem D. Blahou jsme také procestovali sever ostrova Luzon. Ve vesnici Buscalan v provincii Kalinga žije Wang Od Ogay, nejstarší tatérka světa, žena, která údajně ještě pamatuje lidojedské rituály a tetovala bojovníky za každou jejich lidskou oběť.

Termín cesty jsme záměrně zvolili na Velikonoce, abychom v městečku San Fernando sledovali celosvětově proslulé přitloukání dobrovolníků na kříž. Co vám budu povídat, podivné je to. Už večer před akcí můžete na ulicích San Fernanda potkat dobrovolné mučedníky, jak se bičují anebo jak nesou velký dřevěný kříž (Podle toho, jak byly ty kříže osahané a měly obroušené spodní dlouhé břevno, člověk by řekl, že to vždycky někde skladují a jakmile se blíží Velikonoce, domluvení chlapíci si svůj kříž vypůjčí. Možná se pletu, ale koneckonců proč by to takhle nemohlo fungovat?). Druhý den už od rána potkáváte procesí zbičovaných chlapů, kterým crčí krev po zádech. Všichni postupně dojdou až na kopeček, který supluje Golgotu, u kříže pokleknou a ještě si nechají naložit pěkných pár na záda od svého doprovodu. Nejdrsnější mi připadalo, když malí kluci takhle mlátili dospělé muže, jak mi jeden z místních vysvětlil, vlastní otce.
Pak se odehraje nějaká polodivadelní polohra na Kristovo procesí, pak za hlasitého naříkání hlavního hrdinu přitlučou na kříž – není to žádná legrace, chlapík má skutečně probité dlaně. Pak se s ním vztyčí kříž. Asi po deseti minutách se kříž zase sklopí a dobrovolného nešťastníka zase odšpendlí. Následně se většina z přibližně patnácti tisíc diváků zvedne a v nesnestitelném horku s ulehčením vyrazí za zmrzlinou a limonádou. To, že se mezitím vystřídají obětníci, ba dokonce že v roce 2019 byla mezi přitlučenými dobrovolníky i žena, už skoro nikoho nezajímá. Sledujete vývoj programu už skoro bez diváků, na prázdných židlích se povalují kelímky a sem tam i bible, které na začátku dobrovolníci rozdávali mezi lidmi. Říkám, podivné je to – však také mnoho křesťanů tuto akci neschvaluje. Minimálně proto, že se těžko hledá hranice mezi turistickým lákadlem a skutečným náboženským vytržením, a také proto, že taková rigidnost vlastně ani nevrhá moc pěkné světlo na křesťanství. No nic, hodnocení nechám na každém z vás, sám na to úplně jasný názor nemám.

Každopádně Filipíny jsou nádherné, jejich příroda fantastická (pověstná terasová políčka patří pod ochranu UNESCO zcela právem), lidé vstřícní a hodní. Zklamaní snad budou jenom ti, kteří se těší na lahodnou asijskou kuchyni – tu tady fakt nezažijete…